Letní shakespearovské slavnosti Ostrava 2019

  • Follow us on
  • rss
24.7.2019 10:20

Zkrocení zlé ženy je hitem letošních slavností. Režisér Vojtěch Štěpánek v rozhovoru prozradí, jak inscenace vznikala.

„Nemám rád vtipy, ale miluju humor, protože vzniká myšlením“

 Ostravské Zkrocení zlé ženy vzniklo pod režijním dohledem současného uměleckého šéfa Národního divadla moravskoslezského Vojtěcha Štěpánka. Vojtěch již ve velmi mladém věku zanechal stopu kromě jiného jako herec, režisér a člen vedení pražského Strašnického divadla, poté nastoupil do divadla Komedie, kde ve funkci ředitele profiloval scénu jako Centrum východní dramatiky. Dnes máme to štěstí sledovat jeho práci v Ostravě a tou nejčerstvější ukázkou je právě premiéra Zkrocení zlé ženy na Letních shakespearovských slavnostech.

O tom, jak hru pojímá a co můžete od jeho nové inscenace čekat, se dočtete v rozhovoru.

Musel jste se dlouho rozhodovat, než jste přijal nabídku režírovat Zkrocení zlé ženy, nebo to byla jasná volba?

Ono to rozhodování nebylo v první řadě o titulu, ale o tom, jestli se vůbec pouštět do zkoušení divadla pod otevřeným nebem. A to z několika důvodů… Takováto práce vezme člověku půl léta, kdy už mají všichni volno a každý chce spíš odpočívat. V první řadě šlo ale o to, že venkovní divadlo je specifický druh divadelní práce, který jsem nikdy předtím nedělal. Je to hodně ošemetná disciplína. Titul Zkrocení zlé ženy mi nakonec usnadnil rozhodování, protože je to komedie, skvělá fraška až groteska, která se podle mě na venkovní scéně uhrát dá.

Z čeho tedy čerpáte tipy na to, jak zpracovat venkovní představení, aby fungovalo?

Hlavně z vlastní zkušenosti. Z toho, co už jsem viděl a jaký jsem z toho měl pocit. Venku je dost těžké diváka opravdu zaujmout, chytit jej a nepustit. Rozptyluje ho okolí a je to společensky i pocitově jiná akce než večer v kamenném divadle – kde se lépe buduje dramatický prostor. Plenér vyžaduje úplně jiné umělecké prostředky než klasické jeviště, kde můžu lépe pracovat s pozorností diváka.

V čem podle Vás spočívá největší úskalí ve zpracování komedie? Je totiž známo, že je to žánr, na kterém se velmi rychle pozná, jestli je dobře nebo špatně udělaný.

S dramaturgem Tomášem Vůjtkem jsme zvolili cestu „divadla na divadle“ – to znamená, že vyprávíme příběh herců, kteří hrají divadlo. To nám dává možnost hrát s velkou nadsázkou a bez přílišné psychologie. Máme na scéně diváka, postavu místního opilce, pro kterého komedii hrajeme a která ho pohlcuje natolik, že se dokonce sám stává hybatelem děje. V takových chvílích se maže hranice mezi divadlem a realitou.

Souvisí tento koncept s tím, že jste zvolil poměrně nestandardní cestu začátku i konce představení, kterou inscenační tým zpravidla škrtá?

Souvisí. Úvod se často škrtá, protože v dochovaných přepisech Shakespearova Zkrocení zlé ženy jako jedné z jeho prvních her je velmi zábavná expozice. Ta spočívá v tom, že se skupina šlechticů dohodne, že opilce, kterého najdou spícího před hospodou, převléknou za lorda a budou mu nalhávat, že byl patnáct let v kómatu. Kolemjdoucí skupina herců je přemluvena, aby pro potěchu tohoto „lorda” zahrála nějakou taškařici a ti mu zahrají příběh italských sester Bianky, Kateřiny a jejich nápadníků – tedy Zkrocení zlé ženy.

Problém tohoto konceptu ovšem spočívá v tom, že v přepisu Shakespearovy hry se v druhé půlce tato dějová linka nezjevuje. Shakespeare by na to určitě nezapomněl, protože v tom tkví smysl a vtip celého díla. A určitě tam někde byla skrytá i pointa, protože po tom, co herci dohrají divadlo, by mělo následovat nějaké poučení, to ale v zápise chybí.

Tomáš Vůjtek našel hru, podle které sám Shakespeare napsal Zkrocení zlé ženy, tu máme přeloženou od pana Vrchlického a obsahuje i závěr – takže víme, jaké je poslání a to na konci také sdělíme.

Celý příběh tak otevírá i uzavírá opilec, který již nedokáže rozeznat, co bylo divadlo a co skutečnost. Vzniká tak nadsázka a zábavný kontext celého večera, který je zdrojem humoru. Ne vtipů, ale humoru. Já totiž nemám rád vtipy, ale miluju humor, protože vzniká myšlením. I když… pár vtipů tam přeci jen bude.

Kromě toho doplňujete celou inscenaci o živou hudbu a do tohoto procesu zapojujete i herce. Co od toho můžeme čekat?

Ano, hudbu skládá Nikos Engonidis. A musím říct, že od chvíle, kdy se začal vyskytovat na zkouškách, má celé zkoušení jiný náboj. Živá hudba nám určuje správný rytmus. Slouží i jako metafyzická složka příběhu, která dohraje to, co už není v silách herců. Dodává dech a srdeční tep naší inscenaci.

Co chcete, aby si divák z Vašeho Zkrocení zlé ženy odnesl?

Určitě co nejmíň štípanců od komárů. Ale hlavně si přeji, aby odcházeli pobavení z poctivě udělané lidové zábavy. Je to dost těžký žánr, i když bývá mylně považován za umělecky nižší. Ale Shakespeare prostě je lidová zábava. Dokáže komukoliv předat hluboké myšlenky. Připadá mi, že Shakespeare se často zbytečně interpretuje všemožnými způsoby a zbytečně se pro něj hledá umístění mimo jeho svět. Tyto koncepty se poté stávají pastmi pro inscenátory i diváky.

Zní to, jako byste už měl dost různě přetransformovaných Shakespearů…

To ne. To, že já bych to udělal jinak, neznamená, že co dělá ten druhý, je špatně. Shakespeare přežil x generací režisérů, ani ta nejhorší inscenace jeho textu nezpůsobí to, že by o něj diváci ztratili zájem. Jeho hry jsou nesmrtelné, postihují totiž lidské archetypy. Inscenace jeho textů jsou velmi smrtelné, poskytují-li pouze zprávu o jejich inscenátorech.

Předpokládám, že jste Zkrocení zlé ženy už viděl v několika zpracování. Zajímá mě, jak dokážete vyhnat z hlavy to, co už jste viděl, a soustředit se na vlastní pojetí, které máte v plánu.

Obrazy jiných Zkrocenek už mám samozřejmě na sítnici uložené navždycky. Srovnání neuteču. Ale režijní práce má dvě fáze: první je dosti osamělá příprava, kdy si člověk vytváří svůj vlastní koncept, ten ale naruší začátek druhé fáze, což je čtená zkouška a období po ní. Najednou zjistím, s čím konkrétně pracuji a ta abstraktní představa se díky hercům začne dost měnit. Divadlo není práce jednoho člověka, navzájem se ovlivňujeme. Takže od chvíle, kdy pracujeme konkrétně a společně, už mi v hlavě nestraší vzpomínky na jiná představení. Srovnání s ostatními se potom vrátí zase zpětně, když už je inscenace hotová a jdeme s ní ven.

Co Vás nejvíce baví na Vaši práci uměleckého šéfa NDM?

Baví? No moc zábavná práce to není…, ale zase nemůžu říct, že by mě nebavila. Spousta mé práce bohužel není a priori spojena s tvůrčí činností. Ale ve svém tvůrčím zadání, tvorbě konceptu, zkoušení s herci, budování tváře souboru, to je naplňující.

Za rozhovor děkuje Klára Huvarová

Scroll to Top